STRAKA DOMÁCÍ

Sledujte také: Straka obecná

Když najdete ptáče v nesnázích

Poměrně často řešený problém: „co mám dělat, když najdu na zemi opuštěné ptáče?“. Je tak snadné podlehnout sentimentu a bezhlavě se pustit do záchrany nebohého, opuštěného ptáčátka. Nicméně, pokud chceme skutečně pomoci, je žádoucí potlačit emoce a postupovat věcně a metodicky...

Dostaneme-li se do zmíněné situace, máme několik možností, jako třeba:

  1. Nedělat nic. Tato možnost představuje takový solidní základ a často je to skutečně to nejlepší, co můžeme udělat (vzhledem ke skutečnosti, že spousta „záchran“ končí zhoršením celé situace).
  2. Pouze odvrátit akutní nebezpečí. Například přemístit mládě z chodníku, silnice na nejbližší bezpečné místo.
  3. Aktivně pomáhat mláděti a rodičům. To je přesně to místo, kde se často chybuje. Pokud se rozhodnete pro nějaký výraznější zásah, musíte si být vědomi celé řady důsledků, jinak má vaše činnost negativní efekt. U mlaých mláďat je často tou nejlepší pomocí vrátit je zpět do hnízda − stačí do jakéhokoli stračího hnízda poblíž s podobně vzrostlými mláďaty. Ptáci jsou velice ochotní adoptivní rodiče a přírůstky nijak neřeší (vzpoměňte na kukačky).
  4. Odnést mládě do záchranné stanice. Máme-li důvodné podozření, že si mládě nedovede poradit samo (je příliš malé nebo poraněné...), pak doporučuji zavolat profesionály. V ideálním případě volejte ještě před tím, než se uchýlíte k nějakému razantnímu kroku. Lidé ze záchranných stanic znají tyto situace velmi dobře a většinou jsou schopni vymyslet tu nejlepší variantu pro danný případ. Pokud se chcete o záchranných stanicích dozvědět více, podívejte se na stránky Českého svazu ochránců přírody Zvíře v nouzi, kde najdete jednak seznam záchranných stanic, tak i pokyny pro záchranu zvířat v nouzi.
  5. Odnést mládě k sobě domů. To je asi nejzávažnější věc. Jakmile jej odnesete, přetrhne se rodičovské pouto a mládě vám pravděpodobně bude „viset na krku“ celý život (což v závislosti na vaší péči může být jen pár hodin, či celé roky). Vypuštění ptáka vychovaného člověkem do volné přírody je problematické. To je třeba vědět. Ptačí rodiče nejsou jen „nosiči potravy“, ale také učiteli (tuto funkci nejsme schopni nahradit).

Ze života ptáků...

Ptáčata se vylíhnou v hnízdě. Jak rostou, začne jim v něm být těsno a tak některá vypadnou, nebo se prostě vydají hledat „lepší“ místo − pokud již mají ucelený šat, neznamená to nutně jejich konec. Je to poměrně častá praxe a ptačí rodiče na to jsou instinktivně připraveni − mládě najdou a dokrmují jej na zemi. Je to pro ně samozřejmě ztěžující, jelikož mláďata bývají rosptýlena a navíc se pohybují mimo bezpečí hnízda a tak za nimi můžou jejich nepřátelé. Je to tedy větší riziko, ale jde to zvládnout.

Problém nastává, stane-li se tato situace v lidské aglomeraci − dav lidí, silnice, chodníky, sekačky, kočky a psi − to jsou situace, na které rodiče připraveni nejsou a pak vznikají problémy. Vypadlá ptáčata jsou vystavena většímu nebezpečí, než ve volné přírodě.

Rodiče jsou odhodláni mládě podporovat i v této svízelné situaci. Ovšem jen do určité míry. Pokud mají v hnízdě zdravá „nevypadlá“ mláďata, pak nemohou riskovat pro jedno mládě s nahnutým osudem, životy několika dalších, prosperujících potomků. Pokud je pro ně situace opravdu nebezpečná, pak nejsou schopni překonat ani svůj vlastní strach − třeba kolem mláděte létají, ale neopováží se slétnout (například mezi lidi). Pozor − tento strach může být zapříčiněn i naší přítomností!

Ptáče na zemi má přirozeně dva hlavní nepřátelé − hlad a chlad. Mladí ptáci nemají kompletní šat a jejich termoregulační schopnosti jsou také omezené. Každý teplokrevný živočich si vytváří teplo metabolickým rozkladem potravy. Pokud ptáče hladoví, tak tedy chladne (nemá tukové zásoby). To, jak dlouho ptáče vydrží o hladu zavisí na jeho hmotnosti (mládě sýkorky vydrží pár hodin, mládě straky asi den − čím jsou starší, tím déle) a klimatické situaci − promoklé mládě za sychravého počasí vydrží asi hodinu, či dvě.

Další podstatnou skutečností ze života ptáků je, že úmrtnost mláďat je přirozeně vysoká (u strak přibližně 60 %). Jejich tvrdošíjná záchrana je často neopodstatněná (z evolučního hlediska to je dokonce kontraproduktivní). Pokud je vám ptáčete líto, věřte, že ono to často nevnímá tak tragicky, jako my. Je „naprogramováno“ dožadovat se rodičovské péče a když se vyčerpá, nebo se o něj rodiče dlouho nezajímají, tak upadá do stavu strnulosti. Pokud je již vyhladovělé (ztráta vnitřního ohřevu), nebo je chladno, tak se jeho strnulost prohlubuje a prohlubuje, až jeho živůtek pomalu vyhasne. Útoky predátorů také překonává o poznání klidněji než starý pták − strach je záležitostí dospělých jedinců − čím je mládě menší, tím se méně bojí a tím méně se při útoku stresuje (mláďata jsou více odevzdaná).

Kdy a jak zasahovat

Pokud se budeme na problém dívat přísnýma očima evoluce, tak nezasahujme nikdy a nijak − zásadou evoluce je vyřadit ty jedince, kteří se o sebe neumí postarat. To platí i ve městě. Chce-li nějaká polulace žít ve městě, musí se mu přizpůsobit. Ovšem s tím se někdy smířit nelze − že. Někdy se na tu beznaděj prostě nemůžeme dívat a přesto, že se takových příběhů odehrávají tisíce denně bez povšimnutí, chceme aby alespoň ten náš měl šťastný konec − soucit, jeden ze základních projevů lidskosti.

Tento text popisuje záchranu především krkavcovitých ptáků, méně pak drobných hmyzožravců, jako je kos, prakticky vůbec rorýsů, kachen, lendňáčků, dravců...

Ovšem i tak je dobré si zachovat zdravý rozum. Pokud chceme pomoci, ujistěme se, že náš zásah je pro mládě skutečně pomoc. Zhodnoťme jakou šanci na přežití má mládě nyní a jakou mu můžeme nabídnout my. Mějme na vědomí, že situace se často jeví hůře, než ve skutečnosti je. Protože když mládě najdeme, tak jsme většinou v jeho blízkosti a rodiče se raději stáhnou − mládě pak vypadá bezmocné a opuštěné.

Pravidla:

S čím je třeba počítat

Pokud se rozhodnete aktivně zasáhnout, mohou nastat tyto komplikace:

kontakt     ↑ Nahoru ↑